orga.nizm.us

Vem to čert. Milujeme párty.

— Středa, 16. května 2007 —

“A co vás k nám přivádí?”

Co? Co mě může přivádět? Čeká snad, že začnu mluvit o zodpovědnosti vůči sobě a svému okolí, o rizicích, která jsem dobrovolně podstoupil, budu toho litovat, možná zpytovat svědomí, za všechno se omluvím? Mám otázku a chci (?) znát odpověď.

Možná mě chce jenom postrašit. Netuší, že mi trvalo půl roku, než jsem se sem dokopal, neví o mých nateklých uzlinách, neví, že jsem na dnešek skoro nespal. Takových jako já sem určitě chodí stovky, vystrašených teenagerů.

Takže místo toho, abych jí stejně věcně odpověděl, začnu plácat.

“Víte, už půl roku žiju ve strachu, že jsem se nakazil…”; nakazil je buranský slovo, ale je to ta nejvěcnější součást věty. “Měl jsem dost [sic] rizikový nechráněný sex a rád bych věděl, jak jsem na tom.”

“Podívejte se doprava a označte to riziko,” ukazuje na tabuli, na které jsou ve čtvercích v barvách semaforu piktogramy souložících lidí, líbajících se lidí, diagramy análního a orálního sexu, kýchání, podávání ruky, fetování. Napadá mě, že je to hra, takže vyskočím a vesele a s úsměvěm jak idiot fanaticky buším do svého rizika.

“Tady, tady!”

“Dobře, posaďte se. Došlo k tomu styku v posledních třech měsících?”

O tomhle náhodou vím, tekže suverénně kroutím hlavou. A zase, jak idiot.

“Ne ne, vlastně k ničemu nedošlo už hodně dlouho…,” a hned mě napadá, že nejsem u psychiatra, ale na odběru krve. Tohle ona vědět nepotřebuje.

“Takže do týdne?”

“Já bych radši do čtyřiadvaceti hodin.” Do týdne! Ta ženská musí mít nervy ze železa. Potřebuju se přece vyspat.

“Takže za šest set. Odložte si.”

Následuje banální procedura odběru krve, při které si připadám strašně úžasně, jako bych tu krev měl darovat. A to je vlastně vše, pak jen vystavení potvrzení, nějaké zdvořilostní pindy a na shledanou.

Na odchodu se mi uleví. První krok mám za sebou. A přestože jsem jí dal 600, výsledky budou až v pátek, protože jsem přišel pozdě a v laborce zítra touhle dobou už nikdo nebude. Čekají mě dvě noci na jehlách.

— Pátek, 18. května 2007 —

Rozhodl jsem se to neprotahovat. Beztak tam jsou jen do jedenácti, takže si přivstanu (v 7) a rovnou vyrazím. Celou cestu klepu zubama. Venku není žádný hic, ale radši držím pusu zavřenou, rozhodně nemrzne a děti, co zrovna jedou do školy by si mohly pomyslet, že mám absťák a jedu za svým dýlerem.

Vystoupím na Čáře. Snažím se pouštět si něco veselého: Lali Puna, Kinobe, Midi Lidi. Do ordinace spíš běžím. Rozsvícené světlo, tzn. můžu rovnou jít.

“Dobrý den,” páááuza, “já k vám jdu..,” a radši jí rychle podávám potvrzení. Všechny pohyby strašně strojové, naučené, opakované do omrzení, jaky by v tomhle případě šlo jenom o nějakou formalitu.

“Á, pan Jablunka,” první zatmění před očima, “nó, je to v pořádku,” druhé zatmění před očima.

Posadím se, snažím se adaptovat a mít radost, ale nějak to nejde. Takže jenom čumím. Ona něco plácá, pak se odmlčí a dává mi možnost něco říct.

“Když vy jen tak řeknete, že je to v pořádku…” Čekal jsem dort a balónky, přátele vyskakující zpoza nábytku, prskavky, konfety a dárky.

Ale ona to zná, takže mi podává potvrzení s pro jistotu podfajfknutým Negativní a malou modrou preventivní brožurku. Já se snažím o něčem suverénně konverzovat, ale dojde mi, že bych měl co nejrycheji vypadnout a začít mít konečně radost.

“Víte, že jste posel dobrých zpráv?” UGH! “Takže na shledanou, a ještě jednou díky moc!”

Je to za mnou, jdu radši na kafe.

Kafe? V Air? Nebo Alfě? Vitanse nechce slyšet ani ň o kultu osobnosti.

Otázka: Vitanse, máš tam Myriad Pro nebo alespoň Myriad?

Možná bychom mohli vzít brněnské podniky podle abecedy. A blogovat o tom. Předem se přimlouvám za nekompromisní hodnocení kafe a ventilace. A možná bychom mohli v Alfě jednou zkusit jejich espresso, ne ten pěnový, artistní, mléčně-meltový šejk, který dostaneš, objednáš-li si kafe s mlíkem. To si dělej k snídani a zakusuj to loupáčkem.

Otázka: Vitanse, bude ti hodně vadit, když vezmu dvacet třicet tvých fotek, oříznu tě, dám tam outer glow, obří egyptienkový nápis Coffee Junkie a budu je prodávat po dvou stovkách na vánočních trzích?

Škoda, že si nedáš říct. Takže kafe?

Prej nejhorší deska islandské princezny víly. To jsou kecičky. Björk se obejde bez melodií — na žádnou jsem nenarazil. B jako [bi:t].

Pak jsem si pustil Homogenic. Písničky. Je lepší — mnohem a v tom, že se zaryje pod kůži a vrtá hlavou. Volta je z půlky pětidílná variace na Pluto, z půlky pokračování Vespertine, soundtrack k uzívanému vaření vody na čaj. Redesign B-sides. Spása pomocí Earth Intruders, Innocence a Declare Indepndence (poklona na místě). Skip, skip, ty pičo, skip, skip, !!!!

Chybí mi písničky. Cajdáky ze Selmasongs si broukat můžu, Vertebrae By Vertebrae nebo Pneumonia jdou naskrz kebulí, ohřejou se a jsou ty tam. Možná mi chybí víc duc-duc, lalala či šubaduba, intro → outro.

Volta je patchwork. Není špatná, na betaverzi. Jenom mi bude chvíli trvat, než si zvyknu. A vlastně už teď, když píšu, ji mám otočenou osmkrát a nemám nutkání přeladit. Občas jenom něco přeskočit. Takže to nebude tak zlý.

P.S. Shamizen!!!

A teď tam konečně dáme LCD.

Velmi mírné – zajisté zlomyslné zadostiučinění pro někoho, komu se z jejich muzaku instinktivně navaluje.

Vitanse, který má tu čest pracovat co by kamenem dohodil od Výstaviště a tudíž nedobrovolný posluchač kompletní “zvukové zkoušky”, by dnes přepíčoval i tu nejnafrněnější frndu.

Já, se svou pověstí samolibého snobského floutka, si nemůžu dovolit ujít příležitost dát všem okolo najevo, že já tedy Kabáty neposlouchám, a že to bych se na to podíval.

Lidé ve čtyřiaosmdesátce také museli dát alespoň náznakem (úšklebem, kroucením hlavou, vyjeveným pohledem, ironickým pogováním) najevo, že oni tedy Kabáty také neposlouchají, a že to by se na to podívali. Ba co víc, i kdyby mohli, co mohli, kdyby museli… NE!

Krom toho, že Kabáti jsou tancovačková hrůza s bizarním (a na první pohled nekompatibilním) publikem, jsou dalším Goťákem, další Helenou, dalším Sagičem. Dalším intošským nástrojem vymezení, dalším to-tedy-ne, chybějící položkou v playlistu, vystavenou na odiv.

Proto je musíme i tak trochu milovat.

A mimochodem a na vysvětlenou: celý večer jim tam chcalo.

Dneska jsem se trošku šibnul, takže ještě nekončím.

Na přepracovaném foto.nizm.u konečně leží kompletní grafitti, původně zčásti na Flickru, zčásti na původním krabicio.nizm.u.

Ne, že bych to považoval za bůhvíjak tvůrčí počin, ale třeba se bude líbit.

Toto není PR, ale přátelsky míněná rada.

A by the way. Nezapomeňte se zastavit v novém barevném, vyladěném a epesním bazaaru Fundus na Lidické 19. Hand-picked kousky, plnění vašich tužeb skorem na počkání, nekonečný pocit čistoty.

Malé preview pro nerozhodné!

Last.fm je banda muzikofilních úchylů ovládajících hudební sociální web. Nějakou dobu jsem se pídil po náznaku byznys modelu, který by ospravedlnil tu plejádu funkcí sítě, její robusnost, sofistikovanost a množství uživatelů, které během pár let vtáhla.

Na něčem musejí vydělávat!

A dnes jsem zaplatil své první 3 dolary členského příspěvku, které se ihned proměnily ve velice sexy widget na mé homepage, mé osobní rádio, můj iPod a iTunes na webu, nazvěte to jak chcete.

Způsob, jakým Last.fm integruje hudební vkus kohokoli s kýmkoli/čímkoli mě nepřestane udivovat. Check it out!

A náckové ve městě. Pár fotek z trochu jiné strany za pár hodin na Flickru.

Bota přišel do Spolku v doprovodu těžkooděnce.
“Ten člověk tady pracuje?”
K neprůstřelné image Botovi chyběla už jenom palestina.
“Nesmíme pouštět nikoho, kdo tady nemá trvalý bydliště.”
Nad Spolkem kroužily helikoptéry a ten chlapík v uniformě byl prostě pro smích.

Kamil začal nalévat Pastis.