orga.nizm.us

— Středa, 16. května 2007 —

“A co vás k nám přivádí?”

Co? Co mě může přivádět? Čeká snad, že začnu mluvit o zodpovědnosti vůči sobě a svému okolí, o rizicích, která jsem dobrovolně podstoupil, budu toho litovat, možná zpytovat svědomí, za všechno se omluvím? Mám otázku a chci (?) znát odpověď.

Možná mě chce jenom postrašit. Netuší, že mi trvalo půl roku, než jsem se sem dokopal, neví o mých nateklých uzlinách, neví, že jsem na dnešek skoro nespal. Takových jako já sem určitě chodí stovky, vystrašených teenagerů.

Takže místo toho, abych jí stejně věcně odpověděl, začnu plácat.

“Víte, už půl roku žiju ve strachu, že jsem se nakazil…”; nakazil je buranský slovo, ale je to ta nejvěcnější součást věty. “Měl jsem dost [sic] rizikový nechráněný sex a rád bych věděl, jak jsem na tom.”

“Podívejte se doprava a označte to riziko,” ukazuje na tabuli, na které jsou ve čtvercích v barvách semaforu piktogramy souložících lidí, líbajících se lidí, diagramy análního a orálního sexu, kýchání, podávání ruky, fetování. Napadá mě, že je to hra, takže vyskočím a vesele a s úsměvěm jak idiot fanaticky buším do svého rizika.

“Tady, tady!”

“Dobře, posaďte se. Došlo k tomu styku v posledních třech měsících?”

O tomhle náhodou vím, tekže suverénně kroutím hlavou. A zase, jak idiot.

“Ne ne, vlastně k ničemu nedošlo už hodně dlouho…,” a hned mě napadá, že nejsem u psychiatra, ale na odběru krve. Tohle ona vědět nepotřebuje.

“Takže do týdne?”

“Já bych radši do čtyřiadvaceti hodin.” Do týdne! Ta ženská musí mít nervy ze železa. Potřebuju se přece vyspat.

“Takže za šest set. Odložte si.”

Následuje banální procedura odběru krve, při které si připadám strašně úžasně, jako bych tu krev měl darovat. A to je vlastně vše, pak jen vystavení potvrzení, nějaké zdvořilostní pindy a na shledanou.

Na odchodu se mi uleví. První krok mám za sebou. A přestože jsem jí dal 600, výsledky budou až v pátek, protože jsem přišel pozdě a v laborce zítra touhle dobou už nikdo nebude. Čekají mě dvě noci na jehlách.

— Pátek, 18. května 2007 —

Rozhodl jsem se to neprotahovat. Beztak tam jsou jen do jedenácti, takže si přivstanu (v 7) a rovnou vyrazím. Celou cestu klepu zubama. Venku není žádný hic, ale radši držím pusu zavřenou, rozhodně nemrzne a děti, co zrovna jedou do školy by si mohly pomyslet, že mám absťák a jedu za svým dýlerem.

Vystoupím na Čáře. Snažím se pouštět si něco veselého: Lali Puna, Kinobe, Midi Lidi. Do ordinace spíš běžím. Rozsvícené světlo, tzn. můžu rovnou jít.

“Dobrý den,” páááuza, “já k vám jdu..,” a radši jí rychle podávám potvrzení. Všechny pohyby strašně strojové, naučené, opakované do omrzení, jaky by v tomhle případě šlo jenom o nějakou formalitu.

“Á, pan Jablunka,” první zatmění před očima, “nó, je to v pořádku,” druhé zatmění před očima.

Posadím se, snažím se adaptovat a mít radost, ale nějak to nejde. Takže jenom čumím. Ona něco plácá, pak se odmlčí a dává mi možnost něco říct.

“Když vy jen tak řeknete, že je to v pořádku…” Čekal jsem dort a balónky, přátele vyskakující zpoza nábytku, prskavky, konfety a dárky.

Ale ona to zná, takže mi podává potvrzení s pro jistotu podfajfknutým Negativní a malou modrou preventivní brožurku. Já se snažím o něčem suverénně konverzovat, ale dojde mi, že bych měl co nejrycheji vypadnout a začít mít konečně radost.

“Víte, že jste posel dobrých zpráv?” UGH! “Takže na shledanou, a ještě jednou díky moc!”

Je to za mnou, jdu radši na kafe.