Katastrofální pohroužení.
Chci strašně někomu napsat Wohnzimmer.
Ztratil jsem se na Wikipedii.
Láska prochází žaludem.
Myšleníčko/pomyšleníčko.
Ten prostor aplikuje protisvětlo.
Pád Nabukadnezarův, což je kočka domácí.

Věčné pravdy

Kuchař dnes namísto oběda připravil USS Endurance, hvězdnou loď třetí třídy.

Dbáme na tradice

Nebožka prababička z otcova kolena vždycky říkávala: Kurva, já se na to vyseru!

Velmi mírné – zajisté zlomyslné zadostiučinění pro někoho, komu se z jejich muzaku instinktivně navaluje.

Vitanse, který má tu čest pracovat co by kamenem dohodil od Výstaviště a tudíž nedobrovolný posluchač kompletní “zvukové zkoušky”, by dnes přepíčoval i tu nejnafrněnější frndu.

Já, se svou pověstí samolibého snobského floutka, si nemůžu dovolit ujít příležitost dát všem okolo najevo, že já tedy Kabáty neposlouchám, a že to bych se na to podíval.

Lidé ve čtyřiaosmdesátce také museli dát alespoň náznakem (úšklebem, kroucením hlavou, vyjeveným pohledem, ironickým pogováním) najevo, že oni tedy Kabáty také neposlouchají, a že to by se na to podívali. Ba co víc, i kdyby mohli, co mohli, kdyby museli… NE!

Krom toho, že Kabáti jsou tancovačková hrůza s bizarním (a na první pohled nekompatibilním) publikem, jsou dalším Goťákem, další Helenou, dalším Sagičem. Dalším intošským nástrojem vymezení, dalším to-tedy-ne, chybějící položkou v playlistu, vystavenou na odiv.

Proto je musíme i tak trochu milovat.

A mimochodem a na vysvětlenou: celý večer jim tam chcalo.